Brenta Dolomity přechod

Kamenná zvonice vysoká tři sta metrů, celá z holého dolomitu, trčí z hřebene rovnou do nebe. To je Campanile Basso, 2 883 m, symbol Brentských Dolomit. A tahle trasa vás k němu dovede po skalních policích, po kterých se lidi plazí od roku 1932.

Dolomiti di Brenta Traverse není hřebenovka pro každého. 55 km, 5 500 metrů nahoru, čtyři až pět dní — a „expert“ tady znamená expert. Přeloženo do nohou: každý den dvakrát tolik stoupání co na Sněžku, jenže v exponovaných stěnách, s jistícím lanem v ruce a ledovcem pod botama. Kdo hledá pohodovou túru od chaty k chatě s pivem na terase, ať listuje dál. Tohle je traverz srdcem masivu, kde se chodí po cengích — přírodních horizontálních policích v kolmé stěně, po nichž vede legendární Via delle Bocchette.

Začínáte v Madonně di Campiglio, honosném středisku Val Rendena, a končíte dole v Pinzolu. Mezi tím čtyři chaty spolku SAT, každá s vlastním příběhem.

Den první vás vytáhne k Rifugiu Tosa „Tommaso Pedrotti“ (2 491 m). Rifugio Tosa byla vůbec první chata, kterou SAT postavil — v roce 1881. Pedrotti přibyla na začátku 20. století, po soudním sporu ji roku 1914 přiřkl vídeňský nejvyšší soud spolku SAT a dostala jméno po tridentském dobrovolníkovi. Stojí pár metrů od sedla Bocca di Brenta, čelem k Brenta Alta — a je povinnou zastávkou pro každého, kdo Brentu přechází.

Den druhý: Rifugio Alimonta (2 589 m), nejvýše položená chata trasy. Odsud je to jen krátký přechod po ledovčíku k Via delle Bocchette Centrali — nejstaršímu a nejklasičtějšímu úseku celého systému. Právě tady, na chatě Tosa Pedrotti, vznikl ve třicátých letech plán propojit brentské chaty ferratami po přírodních policích. Genius loci alpinismu.

Den třetí míří přes hřeben do Val d'Ambiez, k Rifugiu Silvio Agostini (2 405 m). Chata nese jméno horského vůdce, který v roce 1936 spadl z Campanile dei Brentei. Nejdelší a nejnáročnější etapa — ferrata, dlouhé stoupání, výhledy na věže Brenty.

Den čtvrtý zavírá kruh u Rifugia XII Apostoli „Fratelli Garbari“ (2 489 m), postaveného v letech 1907–1908 díky bratrům Garbariovým, tridentským průmyslníkům a alpinistům. Chata sedí na vápencové terase nad Val di Nardìs a schovává kapli vytesanou do skály. A drobná ironie dějin: Carlo Garbari, jeden z mecenášů téhle chaty, se roku 1897 pokusil o prvovýstup na Campanile Basso a otočil to patnáct metrů pod vrcholem. Věž padla až o dva roky později. Odsud už jen sestup dolů k Pinzolu.

Pro koho to je? Pro zkušené, kdo mají ferraty v malíku, umí zacházet s maček i cepínem a nedělá jim potíže expozice ve stěně. Vertigo a Brenta se nesnesou. Kdo si věří jen napůl, ať jde s horským vůdcem.

Kdy vyrazit? Sezona je krátká — zhruba od konce června do poloviny září, kdy jsou chaty otevřené a ferraty odtáté. Mimo ni sníh na cengích a na ledovcích mění traverz v alpský podnik.

Jak rezervovat? Chaty patří spolku SAT (Società Alpinisti Tridentini) a rezervuje se přímo u nich, ideálně s předstihem — o víkendech v srpnu bývá plno. Nocleh, večeře, snídaně; členové alpských spolků (i Alpenverein) mají obvykle slevu. Oficiální trasu, mapy a stav chat najdete pod hlavičkou Dolomiti di Brenta Trek.

A ještě jedno: celá Brenta leží v přírodním parku Adamello-Brenta, poslední baště medvěda hnědého v Alpách. Stopu asi nepotkáte. Ale vědět, po čí zemi jdete, se hodí.

Campanile Basso vás bude sledovat celou cestu. Otázka je, jestli se odvážíte podívat mu zpátky do očí.