Velký Silvrettský okruh

Nad ledovcem se tyčí kus skály, po kterém se jmenuje opalovací krém. Piz Buin, 3312 metrů, nejvyšší vrchol Vorarlberska. A vy mu budete spát skoro pod nohama.

Große Silvretta Durchquerung není nedělní výšlap. Je to pětidenní vysokohorský přechod z Partenen v Montafonu do Ischglu v Paznaunu, 65 kilometrů napříč pohořím, které leží na hranici Rakouska a Švýcarska. Pět tisíc metrů nahoru za pět dní. To máte v nohách skoro šest výstupů na Sněžku od hladiny moře — jenže s batohem, s převýšením rozházeným do sedel a bez jediné lanovky, která by vás vytáhla.

Silvretta má přezdívku „Blaue Silvretta". Modrá kvůli ledovcům, které jí visí mezi vrcholy a dávají téhle skupině její tvář. Jdete po hřebeni, kde se stýkají tři země a tři svazy — a spíte na chatách, které nesou jména německých měst: Tübingen, Saarbrücken, Wiesbaden, Heidelberg. Sekce Alpenvereinu je stavěly z druhého konce Evropy, aby měly svůj kus vysokých hor. Vy je teď projdete jednu po druhé.

Den za dnem to vypadá takhle. Z Partenen nahoru na Tübinger Hütte (2191 m), první noc už vysoko. Druhý den přes sedlo na Saarbrücker Hütte (2538 m) — nejvýš položený nocleh celé trasy. Třetí den je koruna: Wiesbadener Hütte (2443 m) sedí na konci Ochsentalu přímo pod Piz Buinem, obklopená Silvrettahornem (3244 m) a Dreiländerspitze (3197 m). Kdo má síly, výbavu a zkušenost z ledovce, může odsud po Ochsentaler Gletscheru vyrazit na sám vrchol Piz Buinu — z chaty to jsou dvě až tři hodiny. Čtvrtý den dolů do Jamtalu na Jamtalhütte (2165 m), chatu s víc než sto čtyřiceti lety historie, deset kilometrů nad Galtürem. A poslední noc na Heidelberger Hütte (2264 m) — ta stojí ve Fimbertalu (Val Fenga) na švýcarské půdě, v kantonu Graubünden, ale obhospodařuje se z rakouského Ischglu. Hranici tu přejdete, aniž zpomalíte. Nad chatou trůní Fluchthorn, jehož jižní vrchol v roce 2023 spadl při obřím skalním řícení a hora přišla o svůj nejvyšší bod.

O tom Piz Buinu ještě slovo, protože kolem něj se točí celá tahle trasa. Jméno pochází z rétorománštiny a znamená prostě „volská špička". Poprvé ho zdolali 14. července 1865 — a ten samý den se na druhém konci Alp lezlo na Matterhorn. O sedmdesát let později tady jeden mladý chemik chytil na sestupu takové spáleniny, že si z toho odnesl nápad. V roce 1946 pak přišel na trh krém, který pojmenoval — jak jinak — Piz Buin. Málokterá hora má tak dlouhý stín.

Pro koho to je? Pro zdatné vysokohorské turisty, co mají nohy i hlavu na správném místě. Trasa je hodnocená jako těžká: dlouhé denní etapy, vysoká sedla, kamenitý a místy exponovaný terén, počasí, které se nahoře otočí dřív, než dopijete čaj. Výstup na samotný Piz Buin je nadstavba pro ty s ledovcovou výbavou a zkušeností — mačky, cepín, lano, znalost pohybu v ledovcových trhlinách. Kdo tohle nemá, nechá vrchol vrcholem a užije si přechod i tak.

Kdy vyrazit? Chaty Alpenvereinu tady mají letní provoz zhruba od konce června do konce září, podle sněhu a počasí. Rezervujte předem — každou chatu zvlášť, přes rezervační systém Alpenvereinu nebo přímo u hospodáře. O víkendech a v hlavní sezoně bývá plno a spát venku pod Piz Buinem není plán, je to nouze.

Pět chat. Pět sedel. Jeden vrchol, po kterém se jmenuje krém. Silvretta si vás nechá projít — ale svoje modré ledovce vám ukáže jen tomu, kdo za nimi vyšlape.